adventní čas našich předků

Advent nastal v době, kdy nejtěžší práce v zemědělství už byly hotové, během dlouhých večerů se vykonávaly jen domácí práce. Muži opravovali nářadí a někde také tkali plátno. Ženy předly, šily nebo vyšívaly, draly peří. Sešly se vždy v jedné chalupě a u práce si povídaly. Určitě zazněla i spousta pověstí a pohádek, někdy pěkně strašidelných, aby děti na peci tiše poslouchaly a nezlobily.

Během adventu se držel půst. Nejedlo se maso, nepořádaly se žádné zábavy u muziky, byl to čas ztišení a rozjímání. Aby dětem nepřipadalo toto období moc dlouhé, občas do chalupy vnikla nějaká tajemná postava. Trochu postrašila, darovala drobný pamlsek, zkontrolovala pořádek v chalupě. V dnešní době chodí před Ježíškem jenom Mikuláš s čertem a andělem, ale dříve bylo adventních postav více.

Záznamy o adventních tradicích a postavách, které dětem hlavně na vesnicích zpestřovaly čekání na Vánoce, pocházejí většinou z 19. století,
ale jejich kořeny mohou být mnohem starší. Kdo že to po vsích chodil? Vezmeme to pěkně popořadě:

4. prosince, svatá Barbora

V tento den chodívaly Barborky. Na většině území Čech to byly mladé dívky bíle oblečené do dlouhé košile nebo alespoň zavinuté do prostěradla. Na hlavě měly zelený věneček. Dlouhé vlasy si rozčesaly přes obličej, aby nebyly k poznání, mohly mít i závoj. V košíku nesly červená jablka a ořechy. Ve druhé ruce měly metličku. Zaťukaly na okno, vešly do světnice a říkaly „modli se, modli se, modli se“. Když to vyslovovaly rychle za sebou, znělo to jako „mulisi mulisi mulisi“ a proto se jim někdy říkalo „mulisáci“. Děti se pomodlily a dostaly jablíčko nebo ořech. V bohatších krajích nosily Barborky i drobné cukroví.

Ve středních Čechách nebyly Barborky oblečené bíle, ale černě, jak známe z adventních oslav ve skanzenu v Kouřimi.

V tento den svobodné dívky řezaly větvičky třešní nebo meruněk a dávaly je do džbánku s vodou. Které z nich do Štědrého dne větvička rozkvetla, měla se do roka vdát. Tento pěkný zvyk přetrval, i když už na kouzla nevěříme, rozkvetlá větvička v zimě vždycky potěší. Pokud nemáme třešeň na zahrádce, můžeme si koupit její větvičky v květinářství. Jak se o ně postarat, aby vykvetly, najdete v kapitole o vánočních rostlinách.

6. prosince, svatý Mikuláš

Proč chodí už 5. prosince večer? Jak již víme, každý svátek liturgicky začíná večer předchozího dne, jakmile vyjdou první tři hvězdy. Mikuláš je oblečený jako biskup a nikdy nechodí sám. Dnes ho doprovázejí jenom čert s andělem, ale dříve býval mikulášský průvod početnější. Děti se vždy těšily na drobné dárky, hlavně sladkosti a ovoce. Ty zlobivé mohly najít v punčoše za oknem také cibuli nebo kousek uhlí. Než něco dostaly, musely se ovšem nejdříve pomodlit. V dnešní době to většinou spraví básnička.

7. prosince, svatý Ambrož

Ambrože představoval většinou velký kluk, někdy i dospělý muž. Na hlavně měl černou papírovou čepici, vysokou a špičatou, a přes obličej kus závoje, aby ho děti nepoznaly. V košíku měl drobné cukroví a v ruce koště polepené papírem. Schovával se u kostela někde za rohem a čekal na děti. Trousil z košíku cukrovinky a když se je děti pokoušely sebrat, honil je. Koho chytil, naplácal mu koštětem. Tím z něho vyháněl zlé síly.

13. prosince, svatá Lucie

O svátku svaté Lucie schovávaly hospodyně kolovrat, protože na její svátek se nesmělo příst. Měly zakázáno také praní a draní peří. Po chalupách chodívaly Lucky. Většinou to byly tři dospělé svobodné dívky, bíle oblečené. V některých krajích si jen namočily vlhký obličej do mouky, jinde nosily masku s čapím zobákem a připomínaly spíš strašidla. V každém kraji vypadaly Lucky trochu jinak. Jedna nosila velkou dřevěnou jehlu, druhá hrachovinu a třetí nit. Vešly do světnice a huhlaly: „Jdu, jdu, jdu, noci upiju.“ Kontrolovaly, jestli hospodyně nepřede a také jestli děti nezlobí, umějí se modlit a dodržují půst. Jinak hrozily, že jedna jim rozpáře nožem břicho, druhá ho vycpe hrachovinou a třetí jim břicho zašije. Pokud hospodyně předla, zacuchaly jí nit. Ne všude byly Lucky takto strašidelné, někde jenom prošly, na děti byly hodné a dávaly jim jablíčka. Kraj od kraje se tyto zvyky lišily.

24. prosince, Perchta

O Štědrém dnu měla hospodyně od rána spoustu práce. Musela mít vše uklizeno, napečeno a navařeno, aby rodina mohla s příchodem první hvězdy zasednout ke slavnostní večeři. Aby děti nezlobily a nepřekážely, zabavila je alespoň na chvíli Perchta, v některých krajích zvaná Perucha. Nebyla to žádná svatá, ale opravdové strašidlo. Její maska, vyřezaná ze dřeva, mívala velké zuby a někdy i pohyblivou spodní čelist. K tomu si žena představující Perchtu oblékla obrácený kožich chlupy nahoru a velký šátek, aby ji nikdo nepoznal. V ruce držela husí křídlo, někde i dřevěný nůž. Vtrhla do světnice, husím křídlem ometala poličky, jestli na nich není prach, a ptala se dětí, zdali se postí. Kdyby ne, rozpáře jim nožem břicho… Chvilka strachu asi stačila, aby maminka stihla v klidu prostřít stůl nebo dopéct vánočky.